Pitztal Gletscher

Nejvýše položený rakouský ledovec - Pitztalský - má "výškovou" výhodu. Jeho sjezdovky rolují stále ještě z velké části po skutečném ledovci, a mají tak typický ledovcový charakter - jsou přehledné, široké a rovné jako letištní dráha. Jedinou proměnnou zdejších tratí je, že občas změní sklon - od nejplošší namodralé přes všechny odstíny červené až po rudou.

Nejsportovnější jsou červené tratě stékající hlavní kotlinou podél kabinky Wildspitz z vrcholu Hinteren Brunnenkogel (3 440 m), naopak ty nejmírnější poklidně plynou kolem horní sekce kabinky Mittelberg, přitvrdí teprve od mezistanice dolů. I sportovnější tratě jsou ale proložené plochými pasážemi, zvláště na dojezdech k lanovkám. Pravidelný a akorátně svižný sklon má přímá ledovcová magistrála podél dlouhého vleku Brunnenkogel.

Pitztal je příjemně rozmanitý a přitom kompaktní ledovcový areál, jehož vadou je snad jen přístupová "roura" v podobě Gletscherexpressu, podzemního vagónu pro 200 stlačených osob, který pendluje ve čtvrt- až půlhodinových intervalech. Ani zpět do údolí nevede žádná oficiální sjezdovka, jen tzv. nouzová trať, která bývá otevřena až zhruba od ledna do jara. Od svého otevření v 80. letech si Pitztalský ledovec vždy vydržoval unikátní lanovky - hitem bylo ve své době i proklínané metro, tehdy nejrychlejší lanovka na světě, stejně jako někdejší Pitz-Panorama, nejvýše položená lanovka v Rakousku, nevšedně koncipovaná jako oběžná s několika skupinami "vyhlídkových" kabinek. Majstrštykem je i nová 8místná kabinková lanovka Wildspitz s architektonicky jedinečnými stanicemi lanovek, jako by splývajícími s ledovcovou krajinou. Obě dnešní kabinkové lanovky nahoře na ledovci jsou moderní, prostorné a s velkými okny - do Wildspitzbahn si lyže berete dovnitř, do stojanů zapuštěných v podlaze, v Mittelbergbahn zůstávají, jak je zvykem, venku. Pohodlná je i krytá 6sedačka Gletschersee, která slouží hlavně pro přesun od Mittelbergu zpět do centra areálu. Všechny sjezdovky jsou dostupné moderními pohodlnými lanovkami s jedinou výjimkou, jíž je dlouhý vlek Brunnenkogel - kotva je sice "nepohodlná", zato spolehlivě jezdí i ve větrném počasí, a zajišťuje tak alespoň částečný provoz areálu.

I přes vysokohorskou polohu sjezdovek od 2 685 do 3 440 m n. m. by už lyžování na Pitztalském ledovci v podobě, v jaké ho známe, neexistovalo - nebýt "hospodaření" se sněhem. Ledovcové splazy totiž ustoupily zhruba do třetiny svahu, dojezdy tak vedou výhradně po morénách. Nenahraditelné jsou především sněhové depony - zásoby technického sněhu a firnu z minulé sezóny, uskladněné na obřích hromadách a přikryté plachtami. Ty se na začátku sezóny rozhrnou jako základové "koberce" dojezdů sjezdovek. Po několik týdnů v roce pomáhá i izraelský vynález Snowmaker, schopný vyrábět sníh při jakékoliv venkovní teplotě - má však extrémní spotřebu energie a není mobilní, takže se dá využít prakticky jen na sjezdovce Gletschersee, na jejímž začátku v malé hale stojí. Právě kvůli vysokým účtům za elektřinu se pitztalští pustili do stavby údajně největší solární elektrárny v Alpách, kde díky nadmořské výšce dosahují více hodin slunečního svitu než kdekoliv v údolí.

Cortina d'Ampezzo

Cortina není láska na první pohled - můžete se do ní zamilovat, stejně jako ji odvrhnout, záleží jen, kterou její tvář objevíte a jestli se na vás zrovna usměje.

Těžko říct, jestli je nejznámější letovisko Dolomit zašle slavné, nebo slavně zašlé, jedinečné v tom smyslu, že druhé podobné nenajdete, je ale každopádně. V Dolomitech není jiné město, které by mělo všude kolem sebe rozestavěné třítisícovky a na nich tolik lyžařských terénů v takových výškách. Cortina má Dolomity nejen jako impozantní kulisu v pozadí, ale na dosah kolmých stěn a mezi skalními komíny můžete přímo lyžovat - sjezdovky je totiž jednoduše prostupují. Jsou tu vynikající cvičné louky, sportovní svahy i off-piste, ten pravděpodobně nejlepší v celých Dolomitech. Lyžařské terény jsou jednak ohromně různorodé, a zároveň rozptýlené, takže jejich poznávání vyžaduje dostatek času, ale i vhodných podmínek. Lyžuje se v lese, na loukách i ve skalách, čili můžete využít i své zkušenosti a volit si sněhové a povětrnostní podmínky na míru. Ať fičí, válí se mlha nebo pálí jarní slunce, vždy najdete místo, kde se dá obstojně lyžovat.

Cortina má krásné terény s omšelejšími přístupovými lanovkami. V okolí města se rozprostírají tři hlavní areály - Tofana, Faloria a Cristallo - a několik drobnějších (Mietres, 5 Torri, Lagazuoi), nepočítaje vzdálenější lokality, s nimiž Cortinu pojí pouze společný skipas (Auronzo, Misurina, San Vito di Cadore). Všechny lokality jsou z města dostupné dlouhými kyvadlovými lanovkami nebo skibusem, ale mezi sebou až na výjimky propojené nejsou - každá z nich si přitom zaslouží půlden až den na prozkoumání a nudit nebude ani potom. Nepohodlné jsou bohužel návraty do údolí - z Tofany šněruje lesem širší cesta, kterou několikrát křižuje horská silnice, z Falorie a Cristalla dokonce ani oficiálně značené sjezdovky nevedou.

Na Tofaně se můžete nechat vytáhnout visutou kabinou do horské kotliny Ra Valles se skromnou pavučinou červených sjezdovek, nebo sedačkovými lanovkami do poměrně rozsáhlého "olympijského" areálu nazvaného Tofana (Duca d´Aosta, Pomedes).

Ra Valles, ležící třítisícové Tofaně doslova v náručí, ohromí panoramatem i kvalitou sněhu, zvláště na jaře. Ohromné kolmé dolomitové stěny vyrůstají přímo okolo sjezdovek, přičemž obzvlášť působivý je výjezd starobylou 2sedačkou do nejvyššího bodu ke skalnímu oknu Bus de Tofana. Centrální tratí je zprvu široká a nenáročná pláň podél hlavní 3sedačky Pian Ra Vallees, která se postupně dělí na tři varianty, z nichž dvě jsou svižně červené. I sjezd od "skalního okna" Bus de Tofana je poctivě červený a krajinově dramatický. Z kotliny ven se mezi skalami prodírá nevídaně strmá, ale celkem přehledná černá sjezdovka, která ústí do sousedního hlavního areálu (Pomedes, Duca d´Aosta). Úplný dojezd do města vede po úzké lesní cestě, která několikrát křižuje místní silničku a připomíná tak "starší duch" střediska. Osamělá černá, kdysi závodní olympijská trať, vede lesním průsekem z pahorku Col Druscie, na němž má mezistanici visutá lanovka z Cortiny.

Nejrozsáhlejší terény se rozkládají v areálu Tofana, přístupném buď z okraje města (Pocol) nebo přejezdovou cestou z pahorku Col Druscie. Přímé a přehledné, přitom tvrdě sportovní tratě bičují svah spadající z Duca d´Aosta - sice jen jediná z nich je značená černě (Labirinti), nepočítaje neupravovanou trať Vertigina Bianca, ale tmavší barvu by snesly i sousedící tratě (závodní Olympia, Canalone i Cacciatori, přilepená ke stěně Tofany). Lehčí výjimkou je okružní modrá Tofanina. Všechny sjezdovky jsou zásobené jedinou lanovkou - expresní 4sedačkou, na niž dále k vrcholu Pomedes navazuje pomalá 3sedačka. Nižší patro olympijského areálu pak patří začátečníkům - rozlévají se tu hlavně mírné, přehledné a široké modré sjezdovky s několika sedačkami a vleky. Kromě nich sem dojíždí i závodní Olympie, na níž každoročně v lednu soupeří o cenné kovy "svěťákové" ženy.

Naproti Tofaně přes celé město se vypíná Faloria. Jde o mohutný skalní práh, z něhož ještě vyrůstá rozložitý vrcholek Tondi s hlubokou kotlinou na svém úpatí a o něco mírněji pak klesá severní zalesněný svah směrem k sedlu Passo Tre Croci. Z vrcholu Tondi se podél jediné lanovky, expresní 4sedačky, rozutíkají široké sjezdovky všech obtížností. Na vrcholek sice míří i dvojice obstarožních dvousedaček, ale ty zřejmě nebývají často v provozu. Obrovská plocha sjezdovek k jedné lanovce, nehledě na každou druhou prázdnou sedačku připomíná americké Colorado... Přímo do středu kotliny se po spádnici sbíhají dvě černé tratě, lehkým obloukem je pak obíhá červená - všechny jsou přitom široké jako letištní ranveje, a nezdají se proto ani tak náročné. Největší oblouk vykresluje mírná hřebenová trať Tondi Normale, která míjí horní stanici kabinové lanovky z Cortiny. Severním směrem z Tondi odbíhá středně široká a točivá černá trať v několika stupních k sedačce Bigontina nad sedlem Tre Croci. Na samotné sedlo a zároveň k protilehlé sedačce Rio Gere, směřující na Cristallo, je třeba přebruslit rovinatou pasáž anebo přejet lanovkou.

Ze sedla Tre Croci zpřístupňuje dlouhá 4sedačka s bublinou výraznou prohlubeň, či spíš zážez v monumentálním skalním masivu Cristallo. Do mělké, lehce zalesněné kotliny přímo pod věžemi Monte Cristalla se sbíhají červené sjezdovky s lehce sportovními i pohodovými pasážemi - na jedné z nich piloval své oblouky i mladý Alberto Tomba, jehož trenér je majitelem zdejší horské chaty Son Forca. Vzhůru do sedla Forcella Staunies míří velmi strmou skalní štěrbinou starožitná dvousedačka. Impozantní je už samotná jízda pomalu se vlekoucí lanovkou, během níž máte pocit, jako by se do vás dolomitové zuby měly zakousnout. Výjimečně anebo s průvodcem je možné vyjet až do třítisícového sedla, odkud vede extrémně strmá a neupravovaná trať přímo pod lanovkou - trať je otevřená pouze za stabilních sněhových podmínek, zpravidla na jaře a v odpoledních hodinách. S průvodcem se můžete z Forcelly vydat na výpravný off-piste s 1 500m převýšením i na opačnou, severní stranu masivu. Je-li vršek uzavřen, vystupuje se v mezistanici - už odtud ale klesá prostorná sjezdovka dosti strmě, dalo by se říct sytě červeně, teprve níže její sklon polevuje a malým kaňonem vtéká do červené sjezdovky Son Forca. Zpět k sedlu Tre Croci klesá dlouhá, nejprve poctivě červená a postupně modrající přehledná sjezdovka.

Skibusem jsou z centra Cortiny směrem k průsmyku Falzarego po dvaceti minutách jízdy dostupné ještě malá, komorní lokalita Cinque Torri nebo atraktivní výletní vrchol Lagazuoi, z jehož vyhlídkové terasy u horní stanice lanovky můžete obdivovat půlku Dolomit. Jednotlivé tratě jsou propojené do lyžařského minisafari, v němž se dají vždy najít poloprázdné svahy. Především od skalních věží Cinque Torri stékají dvě pěkné, středně dlouhé červené nořící se lesem, a to podél pohodlné kryté 4sedačky. O patro výše ze sedla mezi skalisky Nuvolau a Averau vede plošší modrá trať se svižnějším dojezdem, na jižní stranu přetéká subtilní trať s příjemnými červenými pasážemi a výhledem na Marmoladu a Civettu. Vrcholem - doslova i přeneseně - je skalní "zub" Lagazuoi, oblíbený vyhlídkový bod, s dlouhou panoramatickou sjezdovkou jak zpět do sedla Falzarego, tak na opačnou stranu do Alta Badie. Celá oblast okolo průsmyku Falzarego by se v nejbližších letech měla dočkat "propojovací" lanovky s lyžařskými terény pod Tofanou.

Cortina město je jako stará dáma - pro někoho ještě šmrncovní, pro jiného už bez života, jako by se tu zastavil čas těsně po olympiádě. Ten duch starých časů už odtud nikdy úplně nevyvanul a upřímně řečeno, ani ho nikdo nevyhání. Centrum protíná pěší zóna s výlohami světových módních značek, luxusními hotely i historickými budovami a krásnou bílou kostelní věží.
Cortina žije dost svérazným politickým životem - je to taková městská monarchie. Všechny pozemky ve městě i širokém okolí jsou odjakživa v držení určitého počtu rodin (jejich erby jsou zobrazené na staré "radniční" budově v centru města), které v podstatě řídí chod města - od strategických rozhodnutí až po malicherné záležitosti. Svému konzervativnímu vedení vděčí Cortina za to, že ve městě nevyrostly žádné architektonické excesy. V současnosti tu platí stavební uzávěra, a tak žádné nové budovy už nejspíš nevzniknou. Neuvidíte tu ani typické víkendové chalupy pro "lufťáky", protože zastupitelé Cortiny si je nepřejí. Mnoho hotelů v centru je z toho důvodu zavřených - majitelé by si přáli je přestavět na apartmány, ale nezískají povolení.

Lyžařský areál působí podobně jako Cortina zašlou slávou. Několik páteřních lanovek bylo nahrazeno pohodlnými expresními sedačkami, ale zvláště přístupové lanovky z města už pamatují příliš. Mezi světlé stránky Cortiny patří na poměry Dolomit nízká návštěvnost, a tedy poměrně prostorné svahy. Italských hostů v posledních letech kvůli ekonomické recesi prudce ubývá, mezinárodní klientela se Cortiny drží. Město leží v provincii Belluno a nemůže využívat daňových výhod a podpory autonomních provincií jako sousední jihotyrolská a trentinská střediska - modernizace všeho druhu je tu proto "dražší" a hlavně pozvolnější, což je znát jak na tváři města, tak na lyžařských areálech. V Cortině a jejím okolí žije 7 000 obyvatel, v sezóně jich tu spolu s hosty však může být až 50 000. Žije tu i mnoho osobností Dolomit. Jedním z nich je průvodce Mario Dibona, vnuk slavného alpinisty Angela Dibony, který před sto lety podnikal prvovýstupy v celých Alpách. Mario je jedním z nejlepších znalců off-piste itinerářů v okolí Cortiny a jeho "prací" jsou i výstupy na himálajské osmitisícovky, zatím jich zlezl pět včetně Mount Everestu i K2.